Správce daně nemůže odepřít nárok na odpočet daně pouze proto, že faktura nesplňuje předepsané podmínky dle směrnice o DPH.
„Dle ustanovení § 29 odst. 2 písm. e) zákona o DPH ve znění do 31. 12. 2012 [nyní § 29 odst. 1 písm. f) zákona o DPH], daňový doklad musí obsahovat též údaj o rozsahu a předmětu zdanitelného plnění. Tato úprava odpovídá čl. 226 odst. 6 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. 11. 2016 o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“), který vyžaduje, aby faktura obsahovala údaj o rozsahu a druhu poskytnutých služeb. Na základě tohoto ustanovení je nezbytné upřesnit rozsah a druh poskytované služby. Ustanovení neznamená, že je třeba konkrétně poskytnuté služby popsat vyčerpávajícím způsobem. Cílem povinně uváděných údajů na faktuře je umožnit správcům daně kontrolu odvedení splatné daně a případně existence nároku na odpočet DPH. Správce daně nemůže nárok na odpočet DPH nepřiznat pouze na základě toho, že faktura nesplňuje podmínky vyžadované čl. 226 body 6 a 7 směrnice o DPH, pokud disponuje všemi údaji k ověření, že byly splněny věcné hmotněprávní podmínky týkajících se uplatnění tohoto práva [viz rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SD EU“) ve věci C-516/14].“
(Krajský soud v Praze, sp.zn. 43 Af 8/2018-32, rozsudek ze dne 14. května 2019)