office@audiatur.cz
office@audiatur.cz
Shrnutí: Soudní dvůr EU vydal 19. března 2026 rozsudek C‑513/24, ECLI:EU:C:2026:214, který jasně vymezuje hranice práva na odpočet DPH při pořízení vybavení předepsaného právními předpisy pro zdravotnická zařízení. Pouhá skutečnost, že zákon ukládá povinnost takové vybavení mít vyhláška č. 92/2012 Sb., § 1–3, nestačí k tomu, aby se pořizovací náklady automaticky kvalifikovaly jako „obecné náklady" zakládající nárok na poměrný odpočet dle čl. 173 odst. 1 směrnice o DPH (2006/112/ES). Rozhodnutí má přímý dopad na všechny poskytovatele zdravotní péče, kteří kombinují plnění osvobozená od DPH s plněními zdanitelnými.
Oblastní nemocnice Kolín poskytuje převážně zdravotní péči osvobozenou od DPH, ale zároveň realizuje i zdanitelná plnění — klinické studie, genetické testování, předporodní kurzy nebo výkony radiodiagnostiky pro třetí osoby. Na základě vyhlášky č. 92/2012 Sb. o požadavcích na minimální technické a věcné vybavení zdravotnických zařízení (§ 1–3) byla nemocnice povinna pořídit konkrétní přístrojové vybavení a služby.
Nemocnice uplatnila nárok na odpočet DPH z těchto pořízení ve výši přibližně 4 417 210 Kč (zhruba 164 500 EUR), s argumentem, že zákonná povinnost mít dané vybavení je dostatečným důvodem pro jeho zařazení mezi obecné náklady celé ekonomické činnosti. Správce daně část odpočtu zamítl, Městský soud v Praze jeho postup potvrdil. Nejvyšší správní soud (NSS) věc předložil Soudnímu dvoru EU prostřednictvím předběžné otázky.
NSS se Soudního dvora zeptal, zda náklady na pořízení zboží a služeb, které jsou sice vyžadovány vnitrostátní právní úpravou pro poskytování zdravotních služeb (plnění osvobozených od DPH), ale fakticky jsou využívány i při uskutečňování zdanitelných plnění, představují „obecné náklady" ve smyslu čl. 173 odst. 1 směrnice o DPH (2006/112/ES) — tedy náklady, z nichž lze na základě poměrného koeficientu odečíst DPH — a to již samotným důsledkem zákonné povinnosti takové vybavení pořídit.
Soud potvrdil, že právo na odpočet je základní zásadou systému DPH zajišťující daňovou neutralitu (bod 15 rozsudku C‑513/24). Zároveň zopakoval ustálenou judikaturu, podle níž musí existovat přímá a bezprostřední vazba mezi pořizovanými vstupy a konkrétními zdanitelnými výstupy, případně — jde-li o obecné náklady — vazba k celkové ekonomické činnosti plátce (Investrand C-435/05, Iberdrola C-132/16).
Zásadní závěr je obsažen v bodě 23: „Pouhá zákonná povinnost nemůže sama o sobě postačovat ke konstatování přímé a bezprostřední vazby. Rozhodující je výlučně objektivní obsah plnění." Soud zde navázal na rozsudek Becker (C-104/12). Zákonná povinnost tedy může být vzata v úvahu jako jedna z okolností, nikoli jako samostatný a dostatečný důvod (bod 24).
Soud zdůraznil, že vnitrostátní soud musí pro každou jednotlivou položku vybavení samostatně zkoumat, zda a jak je fakticky využívána (bod 25, s odkazem na Amper Metal C-334/20 a Finanzamt R C-98/21). Analýzu nelze provést paušálně pro celou skupinu zákonem předepsaného vybavení.
Soud rozlišil tři situace (body 28–37):
Soud uzavřel v bodě 38: zákonná povinnost pořídit vybavení z něj sama o sobě obecné náklady ve smyslu čl. 173 odst. 1 směrnice nečiní.
Rozsudek se primárně týká zdravotnictví, ale jeho logika dopadá na každého plátce, který provozuje smíšenou ekonomickou činnost a je povinen pořizovat určité vybavení nebo služby ze zákona (stavební, bezpečnostní, environmentální předpisy apod.). Konkrétní doporučení jsou následující:
Nestačí odkázat na zákonnou povinnost. Vedení evidence o tom, pro která konkrétní plnění je každý přístroj, zařízení nebo služba skutečně využívána, je nyní podmínkou pro úspěšné uplatnění odpočtu dle čl. 173 odst. 1 směrnice o DPH (2006/112/ES). Evidenci je vhodné zavést nebo zpřesnit preventivně, nejlépe již v okamžiku pořízení.
Plátci, kteří dosud automaticky zahrnovali zákonem předepsané vybavení do výpočtu odpočtu DPH jako obecné náklady, by měli svůj přístup přehodnotit. U položek výlučně sloužících osvobozeným plněním hrozí doměření daně včetně úroků z prodlení (§ 254 daňového řádu, č. 280/2009 Sb.).
Pokud je vybavení prokazatelně využíváno pro oba typy plnění (např. CT přístroj pro standardní péči i pro placenou radiodiagnostiku), poměrný odpočet zůstává přípustný — ale pouze tehdy, je-li smíšené využití zdokumentováno dle čl. 173 odst. 1 směrnice o DPH (2006/112/ES).
Soud výslovně odmítl přístup, při němž by celá zákonem definovaná kategorie vybavení dostala stejné daňové zacházení. Každá položka musí být posouzena individuálně dle bodu 25 rozsudku C‑513/24.
Zdravotnická zařízení, sociální ústavy, vzdělávací instituce a další subjekty se smíšenou činností by měly tento rozsudek využít jako impuls k revizi metodiky alokace vstupní DPH a jejímu přizpůsobení aktuálním požadavkům unijní judikatury (C‑513/24, Investrand C-435/05, Iberdrola C-132/16).
Rozsudek C‑513/24 přináší jednoznačnou odpověď na otázku, která v praxi doposud nebyla zcela jasná: zákonná povinnost pořídit určité vybavení je pro účely DPH irelevantní jako samostatný důvod pro odpočet. Rozhodující je vždy faktická vazba vstupu na konkrétní plnění — a tuto vazbu musí plátce být schopen doložit pro každou položku zvlášť. Pro zdravotnická zařízení s kombinovanou ekonomickou aktivitou to znamená nutnost zavést nebo zpřesnit interní evidenci využití vstupů.
Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 19. března 2026, věc C‑513/24, Oblastní nemocnice Kolín v. Odvolací finanční ředitelství, ECLI:EU:C:2026:214.
